Kdo je Mirka a proč

14.04.2017 11:23

24.12.2016:

Držela jsem ji v náruči a cítila, jak se mi zjemňuje pod rukama.
"Kdo jsi?", zeptala se a oči jí planuly.

"Jsem světlo", odpověděla jsem po chvíli, když jsem si uvědomila, že se v těch očích vidím.

"Mám dost světla pro všechny, co chtějí jít nějaký kus se mnou, ale osvětluju i křižovatky a ukazuju taky jiné cesty a směry. To je moje podstata, můj dar, který sdílím."

Poslání tanečnice narozené na slunovrat, není otevírat možnosti pro sebe a pro ostatní, jak si dříve myslela. Nemusí otevírat nic. Děje se to samo. Jejím posláním je jen osvětlovat - inspirovat a ukazovat, že to jde i jinak.

A jako každé světlo i ona vytváří stíny...

Někdy se z nich skládá, někdy se nechává ovládat, někdy je ignoruje, ale někdy… někdy s nimi tančí.

https://www.youtube.com/watch?v=iaF5HkutCNA

 

7.11.2016

Tantra střípky...
Kameramanka:"Dobrý den slečno, já už vás tady delší dobu pozoruju a připadá mi, že jste jedna z těch, co si festival úplně nejvíc užívají. Můžete mi na kameru říct, co vás z toho, co jste se dověděla, nejvíc zaujalo?"
Já: směju se a tím si trochu beru čas, abych zjistila, jestli to myslí vážně...vypadá přesvědčivě, tak teda souhlasim ;-).
Kameramanka:"Tak super, tak tady máte mikrofon a zkuste vystihnout jednu myšlenku, jednu věc, co si odnášíte."
Já:"Milovat první." "Prostě nečekat až někdo projeví lásku mě, ale milovat první-bez příčiny a bez účelu."

Je zajímavý vybírat jednu ucelenou, ohraničenou myšlenku, když zrovna máte pocit, že vnímáte celý vesmír myšlenek, energií, pocitů, souvislostí... :-).

Aby toho vybírání redukujících jednotlivostí nebylo málo, tak se mě můj doprovod později večer zeptal, co jsem se za život dozvěděla překvapivého o mužích...

Odpověděla jsem:"To, jak jste křehký." Ani nevim, odkud se to vysypalo. Ale že prej když to dám na fejsbuk, tak to lajkne. Tak sem zvědavá :-).

A v komentářích jsem ještě rozvedla, že tou křehkostí mám na mysli to něco, co mě pod tou mužně tvrdou (nebo někdy natvrdlou) slupkou vždycky překvapí..něco co když se dívám na svého muže ve mě najednou vyvolá spoustu něhy a touhy ho opečovat - neni to slabost, je to pro mě další podoba mužnosti, která ve mě vyvolává něhu.

 

16.9.2016

Jdu zeblitým podchodem do ulice, kde bydlím a po cestě míjím zsinalé obličeje žižkovských existencí: míjím odevzdaně stojící mladou ženu v mužském sportovním oblečení, otočí na mě hlavu s prázdnýma očima, vypadá, že nevnímá nic - už dlouho.
Jdu kolem muže sedícího na obrubníku, rozcuchanou hlavu má v dlaních. Jde z něj úzkost. Mračící se ženy o něčem urputně diskutují a nemají nouzi o tvrdě znějící slova. Vnímám je silněji než jindy, i když vím, že tu jsou pořád - jinak uspořádaní v prostoru, ale jsou..

Dnes jsem je vnímala díky velkému kontrastu s tím, jak jsem se cítila. Byla jsem s Kristiánem tančit v parku - lítali jsme, prali jsme se, utíkali, váleli se, smáli se z plných plic, byli jsme si jako člověk člověku hodně blízko a bylo to naplňující.

Lidi, co jsem potkala po cestě domů, mě vedli k zamyšlení, co vlastně dělám jinak.
Jakto, že nenadávám na svůj život, jakto, že mě víc věcí těší než sere? Proč nemám potřebu opouštět realitu ať už jakoukoli cestou?

Možná je to tím, že:
1/ Když jsem nervozní, tak místo kouření tančim nebo medituju.
2/ Když se potřebuju uvolnit, tak místo alkoholu nebo drog tančim.
3/ Když mám blbou náladu, tak místo antidepresiv, alkoholu nebo čokolády tančim, medituju nebo poslouchám dobrou hudbu.
4/ Když mě něco vytočí, tak místo nadávání tančim a uvědomuju si prchavost toho okamžiku a zkouším vnímat smysl toho, co se děje.
5/ Když mě někdo naštve, tak místo trucu a destrukce zkouším komunikovat a zůstávat v kontaktu sama se sebou (nenechat se vláčet emocemi).
6/ Když mám možnost si vybrat, tak si vyberu to, co chci nejvíc.
7/ Když tu možnost nemám, tak si ji zkusim vytvořit.
8/ Když je příležitost být s druhým člověkem v přítomnosti, tak si volím komunikaci ze srdce, bez masky.
9/ Když je mi smutno, tak to nezapíjím, ale prozkoumávám - hledám podstatu toho pocitu a pouštím jeho příčiny.
10/ Když mi něco chybí, tak toho zkouším dát víc.

Po příchodu domu se mi ozval bývalý kolega a prosil mě ať zůstanu pozitivní, že mu to pomáhá.
Rozesmálo mě to. Já vlastně ani nemám jinou volbu - negativitu moje tělo nedává, vůbec (okamžitě začne kolabovat) - bohužel/bohudík.

Napadá mě k tomu ale, že tím jaká jsem oslovuju jen, to co má člověk už v sobě. Stejně dobře nebo líp by pomohla kultivace vlastní pozitivnosti. Chce to zpočátku trochu energie a záměr, ale stojí to za to ;-) Fakt.

Od září nabízím konzultace i po skypu.
Pak taky taneční individuálky ve studiu v centru Prahy každý pondělí 16-17 za stejnou cenu jako kdykoli v domácím prostředí.
http://www.rozvojtancem.cz/ceniky/

A co se týká ty mezilidskosti, tak určitě doporučuju zajít si na zážitkový seminář - skoro jakýkoli - všude jde hlavně o sebepoznání: http://www.zazitkova-seznamka.cz/

Teď prý podle předpovědí i pohybu Slunce bude končit léto, ale já si tu hřejivou energii hodlám udržet i tak. Feel free to join me

 

11.9.2016

Seděli jsme na dece a sdíleli zkušenosti z jednoho cvičení.
Najednou se ozval dost hrozivý mix štěkotu, vrčení a lidského řevu.
Zvedli jsme oči a viděli, jak statný pitbul vyjel po přivázaném labradorovi. Než ho jeho člověk odtrhl tak se stihl do labradora trochu zakousnout.

Pak se jeho člověk omluvil a táhl ho pryč. Vlastně konec "podívané", dalo by se říct. Ale dívali jsme se dál. Labrador měl poraněnou packu a nedařilo se mu na ni došlápnout. Jeho člověk ho velmi láskyplně hladil a uklidňoval.

Dotklo se to mého srdce. Omluvila jsem se Martinovi, že potřebuju přerušit sdílení a jít se na něco zeptat.

Po cestě k labradorovi a jeho lidem jsem si říkala, co to vlastně dělám: měla jsem pocit, že mu mám tu packu poléčit, ale hned se objevil známý hlas z hlavy, co říkal: "ježiš, to tam jako chceš přijít a říct dobrý den, já sem mákla čarodějka a chci tady na vašem psovi demonstrovat svojí duševní poruchu?" tomu jsem se jen zasmála a šla dál, tak se vytasil s lepším argumentem "jsou teď v šoku, když za nima přijdeš s tak nereálným tématem, tak tě vůbec nebudou vnímat"

Moje kroky byly ale naštěstí rychlejší než reflexe posledního argumentu a tak jsem prostě přišla a řekla, že jsem viděla, že byl jejich pejsek poraněn a že bych mu mohla energeticky poléčit packu, kdyby o to stáli (s pejskem jsem se předběžně domluvila už než jsem vstala).
Reagovali moc mile a s takovou příjemnou laskavostí moje počínání podporovali.

Když jsem odcházela, tak jsme si popřáli vše dobré a pejsek už ťapal po všech čtyrech.
Jasně, mohlo to být způsobeno klidně i delším časovým odstupem od toho šoku. Ale možná jsem mu (nebo jeho lidem) pomohla se zklidnit a nebo jsem mu trochu zmírnila bolest.
Těžko říct.
Ale odcházela jsem s pocitem, že jsem následovala svoje srdce a uplatnila svoje dary, a s vědomím,a že je to dobře.

A vím, že mi to dodalo odvahu zase příště udělat něco, co cítím, že mám udělat (ať už je to společensky (tedy podle mojí hlavy) ok nebo not ok), a to je taky docela fajn :-).

Takže tímhle sdílením chci podpořit sebe i všechny, co to čtou:
Jestli je možnost, jak rozšiřovat a násobit laskavost v tomhle světě, využijme té příležitosti - hned ;-) <3

 

1.9.2016

Jak jsem neodstátnicovala:

Takový stín dá někdy docela zabrat... ;-)

Po dnešku jsem mohla být Bc. et Mgr., ale zůstanu "jen" Mgr. Noaco... Katedra Andragogiky nepustila do světa mojí práci, protože je nedostatečně kvalitní.
Co naplat: spisovatelka vědeckých publikací ze mě zřejmě nebude.
To asi přežiju.

Co je ale zajímavé, to jsou ty na mozek a tělo útočící myšlenky...

Nejdřív nastoupil Stud z toho, že jsem hloupá. A hlavně to nemůžu nikomu říct...
Bože! Taková blbost-jak se tohle může dostat do hlavy člověku,co už jednu VŠ dostudoval a druhou studoval s průměrem do 1,5?

A pak ty komplexní pocity marnosti a sebelítosti... Vytahovalo mi to vnitřnosti z těla. A furt jsem neměla dost. V sebemrskačství bych určitě odstátnicovala levou zadní :-).

Naslouchala jsem tomu stínu natolik až jsem přestala vnímat sama sebe a od botek na podpatku jsem si do krve rozedřela nohy.
Všimla jsem si toho až když jsem po bloumání městem sedla na lavičku.

A pak mi to došlo.
Dneska jsem se naučila, že ani sebevětší zklamání nemá vést ke zkrvaveným kotníkům/poškození těla. Tedy, že nemá smysl se nechat odpojovat od sebe-od tady a teď. Tak či tak to nakonec bolí.

Boty jsem pak hodila do koše a užila si vědomou bosou cestu domů. Byla jsem v těle a byla jsem v srdci...a myšlenka, že nějaký dvě písmenka ze mě udělají andragožku nebo šťastnějšího člověka mi v tu chvíli připadala tak směšná.

Vím, že nejsem sama koho dnes kvůli práci nepustili k dokončení studia. A tuším, že je nás víc, co jsme se přes jisté "záškodnictví" nepřehoupli. A chci jen říct, že zrovna TEĎ je to jedno. Možná to vadí něčemu v minulosti nebo v budoucnosti, ale TEĎ je to fakt jedno, protože končí léto a je pěknej večer.
Skoro bych řekla, že je lásky čas ;-)
Tak dejme pusu svýmu stínu ať na chvíli zmlkne a buďme k sobě laskaví a jemní <3

PS: všem, které miluju chci dát vědět, že jsem vážně v pohodě, nepotřebuju utěšit, opít se, přejíst zmrzkou ani vyplakat :-) Potřebuju se jen cítit dobře a v sobě, a o to už je dokonale postaráno

 

PS: Díky Martinovi, že tu situaci pohotově zachytil

 

29.7.2016

Před sedmou ráno tě vzbudí telefon, začneš řešit průšvih, pak jedeš autem přes tři zácpy do práce a hlavou se ti pořád honí všechny možný varianty průšvihu a jeho řešení...

Pak se situace uklidní a snad i vyřeší, dojdeš do práce, jseš produktivní a pak se vydáváš směrem domů..

Večer si trochu zaakruješ na pikniku - no vlastně to ani není piknik, ale regulérní lekce akro, kterou vedeš. Pak se omluvíš, hodíš do sebe ještě jednu švestku a svižně přecházíš do žižkovského klubu, kde máš svoje dva taneční party v kabaretu Přímé Okliky..

Po cestě fotíš západ slunce s myšlenkou, že tohle je asi poslední romantika, co dneska zažiješ, protože netušíš, co tě ještě čeká :-)

Seš trochu nervózní, ale ne moc. Užiješ si večer s příjemnými písničkami, kankánovou sukní a nakonec seš pozvaná i na podium k mikrofonu, kde všichni účinkující zpívají o tom, že "život je jen náhoda..."

Pak už je jedenáct večer a bylo by normální si jít lehnout, ale ty si dáš ještě organizační skype s kolegou a ve třičtvrtě na dvanáct vyrážíš na dechberoucí projížďku na motorce, která se domluvila jen několik desítek minut před tím.

Svištíte po cestách víc než hodinu a půl a ty seš prochladlá na kost. Je potřeba dát si vanu a horkej čaj.
Když si pak před spaním kontroluješ tep a zjišťuješ, že ještě žiješ, tak ti dojde, že život není jen náhoda, ale že je to fakt skvělá zábava, když si to člověk umí užít a má kolem sebe ty správný lidi ;-)

Přeju nám všem ať se nám daří užít si toho života, co to jen jde.
V některých situacích zapomínám na to, že tu schopnost mám, ale jinak vím, že tam je, a chci jí rozvíjet a podporovat, co mi budou síly stačit

 

29.7.2016

Nejsem svůj profil na facebooku.
Je to nějaký odraz nějaké mojí části, ale nejsem to celá já. Facebook prostě nepoužívám čistě jako osobní profil.

Asi to není optimální...asi pak na lidi působím jako ultra výkonný stroj na radost, štěstí a spontaneitu... ale to je jen odlesk čehosi - není to celá realita.
Ta je proměnlivá a hodně subjektivní.

Moje momentální realita je plná bolesti a hnusu.

Od února 2014 mi pod kůží vznikají obrovské záněty, které bolí jako nic, co jsem kdy v životě zažila.

Možná se vám to taky někdy děje..ten pocit, že už jste přece zkusili všechno, že už jste se naučili odpočívat, že jste se začali mít rádi, že jste si vyléčili vztah s otcem, s matkou, sourozenci, s opačným pohlavím, že jste zkusili klasickou i alternativní medicínu, nejrůznější diety a terapie, koučinky, každý večer meditujete, cvičíte, tančíte, dobře jíte i spíte, pouštíte všechno, co vám bere energii...a stejně..dřív nebo později přijde další zásek. Může to být jako facka, studená sprcha nebo zasypání kamením. Já mám pocit jako by mě cosi bodalo nožem.

A přesto žiju - vlastně docela naplno. Zkouším naplno pracovat i naplno odpočívat. Usmívám se. Dávám pozornost tomu pozitivnímu, co mi život přináší a dělám to tak intenzivně, co mi síly stačí. Odrazy toho úsilí vídáte na facebooku vlastně docela často ;-)

Ale po víc jak dvou letech už mám dost. Co se dá ještě zkusit?
Na všechno se vykašlat a odjet do přírody, svěřit se do péče nějakého vysoce odborného odborníka, objevovat a rozvíjet vlastní samoléčebné procesy, nebo to prostě vzdát?

Když jsem se na to sama sebe ptala, tak jsem měla silný pocit důvěry ve vlastní tělo. Chci být první a nejvěrnější fanoušek svého těla a milovat ho, jak jen je to možné.
Mám dojem, že už to dělám, ale možná ne až tak vědomě.

Pořád samé povinnosti a pocity závazku..jako třeba teď před festivalem v Plzni - mám tam mít 4 vystoupení a jeden workshop a já bych do toho šla, protože mám pocit závazku - přeci jsem dala své slovo...
Nebýt rozhovorou s Káťou a holkama z projektu Otvírání sedmi bran, tak bych to udělala znovu (vlastně 90% všech mých vystoupení bylo tančeno přes bolest a s nějakou otevřenou ránou na těle).

Teď to udělám jinak a chci k tomu inspirovat i všechny mě podobné zodpovědné blázny. Já toho mám taky hodně načteného a nastudováno - to my zodpovědní máme..a taky o tom umím skvěle mluvit a radit ostatním. Ale udělat ten krok a postavit se sama za svoje tělo. To se teprve učim.

Držte mi palce ;-)

PS: Na fotce z Chorvatska se usmívám - jako vlastně skoro na všech fotkách. Ale když se podíváte blíž, tak uvidíte, že mám v podpaží šrámy - nejsou to spáleniny, ale jizvy po zánětech. To je moje realita.
Tímhle sdílením chci dát najevo, že jsem taky člověk, že všechno na světě není jen zářící, ale i tak se to dá brát s úsměvem a chci taky sama sobě dovolit přijmout i tuhle svojí pošramocenou část.

Děkuji vám všem, se kterými se cítím být ve spojení.
Dáváte mi sílu se usmívat - co může být víc?

Kontakt

Mgr. Mirka Papajiková Bankovní spojení:
1849057/3500

Facebook:
facebook.com/ROZVOJTANCEM
+420 607 282 559 mirka@rozvojtancem.cz