Miluju tě, ale nechci s tebou žít

25.10.2016 19:09

Je vlastně skoro jedno, koho si vybereme pro svůj život. Milovat můžeme kohokoli. Jde jen o to, jestli chceme (nebo potřebujeme) překonávat překážky.

Loni mi jeden z těch mužů, co se jim ne náhodou říká osudoví, pověděl úžasnou myšlenku. "Víš co. Je jedno, do koho se zamiluješ. Jde jen o to vybrat si, kde je to jednoduchý, kde nemusíš pořád překonávat nějaký překážky."

V době, kdy se jeden horko těžko dostává z osidel společenských daností a vlastního pracně budovaného masochismu, to zní jako totálně vyšinutá myšlenka. Člověk se krmí tím, že nejkratší cesty vedou do pekla, bez práce nejsou koláče, že aby z něj něco bylo tak na sobě musí tvrdě makat, a protože to "takhle přece dělají všichni", tak to urputně aplikuje do všech oblastí svého života.

Hledání jednoduché cesty se jeví jako bláznovství. Ale ze zkušenosti vím, že je to "jen v hlavě" a že se to dá přepnout. Mě osobně v tomhle nastavení mysli pomáhá přísloví: "Netlač řeku, teče sama." A tak zaplňuji svůj život tím, co je dobré, funkční a hodnotné přirozeně, tj. pokud možno bez mojí přehnané snahy.

Proč to zkusit jednoduše?
  • protože je příjemnější povídat si s někým, s kým si fakt dobře rozumíme, kdo chápe náš smysl pro humor a nám se líbí ten jeho/její (než si říkat: "Ty jo, tak tohle snad nemyslí vážně?" nebo "To mu/jí ani říkat nebudu, to by nepochopil(a).")
  • protože je příjemnější žít s někým, kdo má podobně nastavený systém hodnot (než když musíme dlouhosáhle diskutovat nad každou základní otázkou mezilidského fungování.)
  • protože je příjemnější, když si dotekem vzájemně způsobujeme slastné blaho (než když jeden sténá blahem a druhý bolestí.)
  • protože je příjemnější, když milování plyne v dokonalé harmonii (než když nám hlavou běží myšlenky typu: "A předehra ti jako nic neřiká, co?", "Ježiš to je taaak dlouhý, že u toho snad usnu.", "Musim si pořídit milence/milenku - tohle fakt nedávám.")
  • protože je příjemnější, když nás baví dělat aspoň některé věci společně (než když se jeden druhému donekonečna přizpůsobujeme).

Na všem ostatním se dá společně pracovat. Tedy - dá se pracovat i na těchto oblastech, ale je to hodně tvrdá práce, která nejspíš dříve nebo později jednoho z nás unaví, a to je právě to, co není nutné podstupovat. Ono všechno se dá rozvíjet, zlepšovat a zkrásňovat až do nekonečna, když chceme. Jen v tom vztahu je potřeba, aby chtěli oba. A tady se můžeme chytat do pastí, kdy jeden chce svým chtěním udolat druhého, kterému se pak už nechce vůbec nic. Proto je prostě snazší, když aspoň to základní plyne samo.

Soulad jako opora

Nejde o to hledat nějaké správné řešení. Někdo potřebuje něžný dotek a někdo ho nepotřebuje vůbec, pro někoho je zajímavější s partnerem o všem mluvit, pro jiného je lepší mlčení a v milování máme taky každý svoje preference a nedá se říct, že by jedna byla plošně lepší než jiná.

Jde o nacházení souladu. A nejlépe bez dlouhého hledání. Ideálně, aby tam ten soulad prostě byl - přirozeně, očividně, hmatatelně. Dá se o něj pak dobře opřít. Dá se s ním dobře žít. I ve dvou.

Umění ukončit, co nefunguje

Ale když to v kterékoli z těch oblastí nefunguje - neplyne přirozeně, tak je lepší, aby jeden z nás tomu druhému řekl: "Miluju tě, ale nechci/nemůžu s tebou žít." Vztahy máme proto, abychom rostli a radovali se spolu. Samozřejmě, že v nich společně překonáváme i nejrůznější těžkosti, díky kterým rosteme.

Ale jestli narážíme jako na překážku jeden na druhého, jestli nám přirozeně nejde "mít se spolu hezky", jestli se víc o něco snažíme než že prostě jsme, jestli se víc trápíme, než milujeme, pak je ten nejlepší čas na ukončení toho, co nefunguje. Nepokračujme ve vztazích, které neplynou samy jako řeka (ale zahnívají jako temné tůně).

A co když je to láska?

Naše romantické představy nás skoro vždycky předběhnou. Jsou všude. A když se spojí se snahou o dokonalý vztah, tak máme o zábavu postaráno. Někdy z lásky k partnerovi máme chuť ten vztah trochu podržet, podpořit, dotlačit někam, kde bude líp, ale urputná snaha nám jen bere síly a pak i energii, kterou nám láska dává.

A přitom o lásku přijít nemusíme. (A vlastně ani nemůžeme - ona totiž nevzniká ani nezaniká. Prostě je. A je jen na našem nastavení, jestli ji zrovna vnímáme.) Můžeme totiž dál milovat kohokoli, kdo je blízký našemu srdci, i když už není naším partnerem. Stejně jako my můžeme být hluboce a čistě milováni aniž bychom to museli opětovat v partnerském vztahu.

Takže co, teda?

Vnímejme sebe, vnímejme partnera i naše vztahy. Buďme k sobě upřímní. Podporujme vše, co funguje, a uvědomujme si, co se dá dělat s tím, co nefunguje (a jak je to pro nás reálně důležité). Milujme se, protože pak to půjde všechno snáz.

Článek věnuji všem mužům i ženám, které miluji hluboce, jemně a bez nároku na cokoli. A všem mužům i ženám, kteří takhle milují mě. Děkuji za to, že jste v mém životě.

Mirka

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Mgr. Mirka Papajiková Bankovní spojení:
1849057/3500

Facebook:
facebook.com/ROZVOJTANCEM
+420 607 282 559 mirka@rozvojtancem.cz