Vděčnost v přítomném čase

15.01.2010 18:53

15.1.2017

Jedu autem a nevim, co bude. Dlouho jsme se neviděli a vim, že je to s tebou pokaždý hodně živý a může se to rychle proměnit v totální rozpuštění iluzí. Jsem připravená na to, že se třeba nepotkáme, že si řeknem ahoj a nebude nic víc. Šla bych pak do přírody sama. Potřebuju ji. Potřebuju zase vnímat sama sebe v kontextu přírody - chybí mi ten pocit celistvosti, když jsem dlouho ve městě.

Tak jedu. Cesta neni nic moc - člověk se nemůžu ji rozjet - všude ty vesnice a zpomalovací prahy. Jela bych teda pomalu celou cestu, mám i takovou náladu, ale pořád se mi ostatní auta lepí "na zadek", tak nevim - kolik tady teda můžu jet? Vnímám, jak na mě působí všechny ty tlaky těch aut a dopravních omezení a příkazů. Je to ohlušující.

Po cestě mi voláš a naviguješ mě, kde si dáme sraz. Tvůj hlas mě uklidňuje a hladí. Už vím, že to bude dobrý a že mi udělá dobře prostě jen být přítomná v tvojí přítomnosti, klidně v tichu. Je to jedno.

Přijíždim dřív, parkuju a ještě si chci doposlechnout super písničku, co hrají v rádiu a je mi dobře, že na to mám čas. Pak si jentak nalehko bez bundy jdu sednout na patník a koukat do Vltavy. Ten most tady dělá moc hezký stíny a ty zasněžený kopce všude okolo mě vtahují do ticha a posvátné pozornosti.

Konečně! Ten pocit, že zas všechno vnímám. Ve městě je toho moc. Moc věcí, moc lidí, moc situací, moc plánů, moc očekávání, všeho je tam moc. Nemůžu tam vnímat všechno - musím si striktně vybírat a všechno ostatní pouštět. To je dobrá kvalita, jsem ráda za tohle učení a když se to dělá vědomě, tak mi to taky hodně pomáhá růst. Ale tady je všechno tak nějak jednodušší. A tím se na to všechno můžu ladit současně - nic nemusí vypadávat ze zřetele. Je to kouzlo jedno-duchosti. Je tu prostě jeden duch/energie toho místa, která všechno propojuje se vším - i se mnou, když chci. A já chci.

A v tom přijíždíš. Jdeme pro rostlinný mlíko do krámu. Je to moc pěknej, takovej poetickej krám. Připomíná mi to jednotu ve Zlonicích, kam sem chodila na základku, ale tady je víc světla a čekání na pokladně zpříjemňuje nádherný výhled na most - teď zrovna ještě naprosto dokonale ozářený sluncem. Nakupování taky může být krásný. Vděčnost za tohle uvědomění.

Pak jedem k tobě a po cestě se stavujeme na výhled na kostel, Krajina pokrytá sněhem mě fascinuje a vtahuje čím dál tím víc. Jdeme k tobě a povídáme si o Jirkovi a mě se vybavují krásný vzpomínky na úžasný a spontánní tanec s ním. Rok 2016 byl vlastně plný nádherných a niterných tanečních zážitků...díky Kristiáne, Jirko, Honzo...

Jsme u tebe. Nevycházím z údivu. Stromy, potok, spousta sněhu a ptáci..jsou všude kolem. Je to tak neuvěřitelně živý místo. Otevírá mi to srdce. Cosi se ve mě se láme a přeskládává. Boří se předsudky a vyvěrá to, co je pod nimi. 

Touha spojovat se s přírodou, učit se z ní, vnímat jí všemi smysly. Někdy dělám, že to není, že je mi stejně dobře ve městě, ale nějaká moje část, která stále roste, ví, že tu křehkou přírodu sama v sobě můžu udržovat jen pokud budu dost často i v té přírodě vnější.

Odlesky sluníčka v potoce, probleskování paprsků mezi stromy, sýkorky a strakapoudi přilétající do krmítek, uklidňující zvuk tekoucí vody, křupání sněhu pod nohama, koruny stromů pohupující se vznešeně a s dechberoucí ladností v mírném větru. Nechybí nic. Teď a tady je tu všechno, co potřebuju k pocitu štestí (a vlastně je toho mnohem, mnohem víc).

Teplo z kamen mě hřeje zvenku a kořeněný čaj zevnitř. Pomáhají mi dostávat se ještě hlouběji do těla. Je to cesta, ketrou už docela znám, ale pořád mě naplňuje úžasem, jak je to v takovém případě a s určitými lidmi rychlý. Žádný vysvětlování, žádný překážky, žádný přetvařování a odbočování...prostě přímá a jedno-duchá cesta.

Vídím tvoji krásu a dojímá mě to. Vím, že mě taky vidíš. Uvědomuju si tu křehkost a jedinečnost. Jsme tu. Mluvíme nebo mlčíme. Pijeme čaj a dotýkáme se sami sebe. Díky tomu, co říkáš, si jasněji uvědomuji sama sebe. Svoje představy, svoje postoje, svoje předsudky a očekávání, svoje radosti a touhy, svoje chyby i kouzla a zázraky, který zažívám a vytvářim. Spolu s námi je tu upřímnost, zranitelnost, pochopení, podpora, autenticita a laskavost. Vnímám je stále silněji a vím, že se na nás všechny můžu nějakým způsobem spolehnout, že všechno co se děje a co se bude dít je dobrý.

Jdeme ven. Stojím mezi stromy. Dýchám studený vzduch. Dotýkám se prostoru kolem sebe a citím, jak se dotýká mě. Jdem roklí, kde běhají kanci. Baví mě tvoje vyprávění o nich a baví mě, jak je ti jedno, jestli zvládám jít stejně rychle, brodit a přeskakovat potok nebo se škrábat do kopce jako ty. Nekomentuju to. Jen si užívám, že chvíli nejsem za princeznu a je to jedno.

Kráčíme po stráni zalité sluncem. Křupání sněhu pod nohama a sluneční svit je natolik ohlušující a oslňující, že už žádné další vjemy nezvládám. Mlčíme. Hlavou mi běhají myšlenky a postupně zpomalují tempo. Vnímám svůj dech, svoje tělo, klouby, prsty.. Je tolik věcí, co se děje v každém jediném okamžiku!

Volá ti táta. Tvůj hlas klouže vzduchem a nese se po větru. Když zaklapneš telefon, tak se usmíváš. Za profilem tvojí tváře jsou mraky a stromy. Byla by to krásná fotka. Fotim si ji očima a ukládám do srdce.

Začínáš vyprávět o tátovi a já se přidávám. Dostává mě, jak moc mě tvoje postřehy, dostávají k pravdě a k postatě mých vztahů k rodině a sama k sobě. To, co mi tím zrcadlem ukazuješ mě naplňuje radostí z poznání i strachem, jestli to vůbec zvládnu někdy všechno zpracovat, integrovat, transformovat.. Je toho na mě moc. Přiznávám to a chci na chvíli zastavit. Souhlasíš. Obracím se do protisměru a vídím slunce a nádhernou krajinu zasněženého lesa s kontrastním dubovým listím. Ta krása mě zase dojímá a tíha všech informací mě nutí spočinout. Pobaví mě, když máš stejný záměr jako já dřepnout si a opřít se zády o strom.

Jakmile dosednu, rozhostí se ticho a začnou mi téct slzy. Vnímám je, neposuzuju a zkouším jim porozumnět. Je mi smutno? Je mi něco líto? Mám strach? Mám radost? Ptám se svýho těla a nechávám ho odpovídat. Naslouchám. Cítím radost z toho pocitu, že jsem fakt blízko něčemu velkýmu v mým životě, že mám už snad všechny klíče k tomu, abych se uzdravila a že se blížím k těm snad správným zámkům. A současně je tam šílený strach ze selhání, z toho, že to zase nedopadne. Pouštim to oboje a cítím, jak přichází klid.

Můžem jít dál. Vyprávíme si. Mluvíme o všem možném. Jsem natolik ponořená do toho plynutí, že si ani nestíhám uvědomit, jak je mi v tom fakt dobře a jak jsem za to vděčná.

Sluníčko klesá ke kopcům a vytváří krásný obrazy. "Poběžíme?" "Cože?", ptám se a dodávám "Kam? K tomu sloupu?" "Jo." Tak jo. Běžíme a já si uvědomuju, že tě nestíhám a že to nevadí :-) Vidím, jak skáčeš a válíš se ve sněhu. Rozesmívá mě to. Roztančuje mě to. Dělám botama rýhy do sněholedu, otáčím se a běžím současně. Zrychluje se mi dech a trochu se mi začíná točit hlava. Periferně vidim, že děláš něco podobnýho. Baví mě to a dostává mě to do hravosti a ještě blíž k mýmu srdci..

Jdu rovně, abych ustálila hlavu a v tom koutkem oka zahlídnu tvojí nastavenou dlaň. Opřu se do ní svojí dlaní a začínám tančit. Jdeme, běháme a skáčeme ve směru chůze. Přetahujeme se a prolínáme se. Je to dost divoký, ale zahřívá to, a to je dobrý. Sundaváš bágl a já rukavice. Tančíme a chvílema se válíme - tady a teď ve sněhu na širým poli. Vidím ten obraz svýma očima, svým srdcem a pak ještě nějakou svojí částí, která to vidí z nadhledu a je to krásný pohled.

V jednom okamžiku se pohyby uklidní, ztiší. Pokládám ti hlavu na rameno a vnímám svůj dech, pohyby tvýho hrudníku, tvoje paže kolem mých ramen, teplo, spřízněnost a vděčnost za to všechno.

Odpojujeme se a ty si ještě tančíš svůj vlastní tanec. Já to zkouším taky, ale zjišťuju, že mi mnohem líp dělá ztišení. Dřepnu si a namočím prsty do sněhu. Dívám se na tající vločky a vnímám tu kouzelnost pomíjivosti. Dívám se na kapičky na svých prstech a divím se, proč nemizí stejně jako ty vločky. Pak mi dochází, že jsou jako slzy, které je potřeba osušit.

Jdeme dál a začínáš být čím dál tím vtipnější. Vyprávím ti o chlapech v mém životě, o tom, co je pro mě důležitý, co potřebuju. A ty si z toho děláš srandu a mě to hodně pomáhá to nebrat tak vážně a směju se s tebou.

Najednou jsme zase u tebe doma. Začínáš vařit a jseš přitom fakt hodně vtipnej. Cítím lásku, se kterou jídlo připravuješ a těší mě, že u toho můžu být.

Jíme. je to jako modlitba. Po dlouhé době jím zas plně vědomě. Ty chutě, barvy, struktura. Čistá radost do těla. Mlčím skoro celou dobu, co jím. Ty taky. Občas se na sebe podíváme a já vím, že není potřeba nic říkat a je mi v tom fakt dobře.

"Můžem si ještě zatancovat?", ptám se. "Tady nebo venku?" "Tady - nechci na sobě mít zbytečný věci" "Tak jo." Chci k tobě přijít, ale nejde to. Potřebuju ti nejdřív dát prostor a taky ho dát sobě. To je tak jasný přece. A pak se to začne rozvíjet, rozmotávat a zamotávat. je to nádhera. Když na to vzpomínám, tak mi buší srdce. Potřebuju se občas zastavit, uvědomit si, kde jsem a kdo jsem já, co chci a jak. Pak se znovu můžu ponořit.

Připadá mi to jako potápění a vzpomínám si na jeden výstřižek na koláži od jednoho známého, který zněl "kolikrát se ponoříte, tolikrát se musíte vynořit". Na první pohled to možná vypadá jako blbost to popisovat-vždyť je to přece jasný, ale až teď při kontaktní improvizaci mi dochází, jak moc je to důležitý. V kontaktu spolu mluvíme jinou řečí, která jde do mnohem hlubší podstaty, napojujeme se přitom do proudu bytí beze slov, bez hudby, bez přetvářky. Dá se v tom snadno ztratit, nořit se stále hlouběji a nadechnout (vynořit se) až když je po všem. Tím se dá ale po cestě celkem snadno ztrati sama sebe. Najednou já neexistuje a my začíná vytvářet iluzi jiného světa. Teda není to iluze, protože ten svět existuje, ale vytváří iluzi, že neexistuje nic jiného. Když se ale vynořím zpátky do sebe, tak můžu vnímat, že tu jsou ty světy oba, paralelně, a vzájemně se prolínají.

Ukončíš to včas. Cítím, že pro oba to je hodně silná zkušenost. Mě se tancem pootvíraly další dveře a okna a v tom průvanu mi teď začalo lítat všchno pečlivě poskládané a srovnané. Potřebuju se znovu ztišit a nechat věci dosednout.

Chystáme se k odchodu. Je ještě potřeba umýt nádobí. Začínáš dělat zvuky a pohyby připomínající tanec svatého víta - zase mě to rozesmívá. Vytahuješ starý rádio s anténou a říkáš, že nějvětší výzva je tancovat na cokoli co hrajou. "Třeba i na zprávy?", ptám se. A tak tancujeme na vyprávění o nějakém spisovateli. Baví mě to. Přelaďuješ na oldies rádio, kde hrajou nějakou děsnou pecku o lásce. Skáčem, máváme rukama a nohama, smějem se. Chvíli mi to celý připadá tak neskutečný, že tomu nedokážu uvěřit. Šíleně mě to baví a směju se pořád víc.

Vidím tvůj rozzářenej obličej a pohybující se tělo. Cítím velkou radost, že je tohle možný. Tají se mi dech, když žonluješ s hrnky a skleničkami. Směju se, když blbneš s prkýnkem. Koncentrovanej život. Fakt hodně. A to vědomí, že je to tak blízko - nejsou potřeba žádný drahý vymoženosti, žádný drogy, alkohol..jen vlastní tělo, hudba a ulička mezi ledničkou a lavicí. A někdo blízký, s kým se to dá sdílet.

Cítím lásku a vděčnost. Hodně silně. Moje oči i srdce jsou otevřený. Moje tělo je vyživený. Moje duše klidná. Moje vědomí naplněný po okraj spoustou vzruchů, barev, chutí, podnětů, informací...

Díky za to, že jsi nezmizel z mýho života.

Díky za to, že to všechno umím a můžu vnímat a ocenit.

Díky za ochranu a vyšší vedení, který mě zasněženýma cestama dopravilo v pořádku domů i v tomhle mým rozvibrovaným stavu.

Díky za Beatles z rádia a tuhle neuvěřitelnou skladu z neuvěřitelnýho videa, co jsem sdílela na facebooku: https://www.youtube.com/watch?v=BoL7uO55-g8.

Život je fakt dobrej.

Kontakt

Mgr. Mirka Papajiková Bankovní spojení:
1849057/3500

Facebook:
facebook.com/ROZVOJTANCEM
+420 607 282 559 mirka@rozvojtancem.cz