Vzdávání a dosahování

09.03.2017 12:17

Dnes ráno jsem si po ranním cvičení objednala ke snídani palačinku se zmrzlinou, a protože vím, jak jim to tady na Bali všechno hrozně dlouho trvá, tak jsem se šla ještě smočit v moři.

Vlezla jsem do chladivých vln a usmívala jsem se. Bylo mi dobře, i když je to můj poslední den na téhle pláži.

V tom jsem kousek od břehu zahlédla maličky člun a vzpomněla jsem si, jak mi Martin vyprávěl, že si jednoho takového lehl a nechal se kolíbat vlnami. "To chci", řekla jsem si a začala jsem plavat.

Po několika tempech jsem si ale začala plněji uvědomovat silné proudy - každý den se to tu mění a právě teď měly vlny docela sílu a držely mě skoro na místě. Plavání těch několik set metrů k člunu se zdálo být jako marný boj.

"Tak já to vzdám", napadlo mě. "Stejně už bude moje palačinka hotová a akorát se mi rozteče zmrzlina"

"Ale tak aspoň pár temp." "Ne, už nemůžu", řekla jsem si asi v polovině cesty a lehla si na záda a zkoušela jsem nechat tělo chvíli odpočinout. Pak jsem se znovu podívala na člun a zeptala se sama sebe, jestli to chci vážně vzdát, když už je takhle blízko. Jestli to chci vážně vzdát, tak jako možnost dodělat si druhou vejšku, tak jako možnost stát se profi tanečnicí, tak jako svůj poslední vztah... Jestli to chci vzdát, i když vím, že se mi budou nepříjemné situace opakovat tak dlouho dokud je nevyřešim. I přesto všechno to chci právě teď vzdát?

Tak sem si řekla, že ne. Že i rozteklá zmrzka bude fajn a že si to tam na tom člunu užiju, a tak jsem přidala energii do svých pohybů a začala se přibližovat. Teď zpětně si lépe a plněji uvědomuju tu svojí obrovskou kapacitu přetlačit únavu, přetlačit nechuť, přetlačit cokoli - jen abych se dostala k původnímu cíli (vlastně reálně vzdávám jen máloco, ale to mi v tu chvíli nedocházelo).

Málem jsem vypustila duši a k tomu jsem co chvíli překonávala panický strach, když jsem přeplavávala tmavé trsy mořské trávy - mám šílenou hrůzu z těchle obrovských a divně tvarovaných porostů a nechci aby se mě ta tráva dotýkala - připadám si pak jako kdyby se na mě sápala nějaká mořská příšera. Zaráží mě tyhle představy u racionální středoevropanky, ale je to něco, co jsem tam rozhodně měla a rozhodně se to nedalo přehlédnout, protože jsem kvůli tomu chvílemi dost hekticky dýchala, tak se zpětně divím, že jsem se hrůzou neutopila.

A pak konečně - člun. Teď už jen abych našla dost síly se na něj vyškrábat, ale šlo to naštěstí celkem snadno. Těší mne to vědomí, že se na svoje tělo můžu spolehnout a že mě jeho kondice většinou překvapí spíš pozitivně.

Lehla jsem si do něj dost vyčerpaná, ale kolíbání ve vlnách bylo moc příjemné a vyživující. Začala jsem si zpívat nebo spíš vydávat zvuky hluboko zevnitř sebe - potřebovalo to jít ven - spousta napětí... Uklidnilo mě to. Zavřela jsem oči a poslouchala moře.

Po chvíli jsem se zvedla a uvědomila jsem si, že jsem blízko breaku, kam se nechávají dovézt surfaři a kde jsou parádní a hlučné vlny, které mě tak příjemně kolebály.

Vlny člověka naučí, co je to "život v souladu". Když vyvineš úsilí moc brzo nebo pozdě, tak tě čeká wipe out (spláchnutí, neboli zfackování vlnou). Vlna tě donutí probudit intuici a vystihnout ten jeden jediný okamžik, kdy se dá zvednout (a vložit do toho veškerou energii a talenty) a jet na vlně, být v proudu bytí potom už bez námahy a úplně, úplně přirozeně. V tomhle sportu se mi to zatím povedlo jen jednou, v životě snad víckrát, ale všechno to zatím byly menší vlnky. Ještě mám, co trénovat.

Hlad mě vytrhne ze zamyšlení a vydám se na cestu zpátky. Vlny jsou pořád šíleně silné a nutí mě dělat přesně to, o čem jsem přemýšlela. Musím dělat nejsilnější tempa jen v souladu s vlnou, když se o něco snažím mezi vlnami, tak je to zbytečná ztráta času a energie, protože mě proudy vtahují zpět do vlny. Je to vysilující než mi to dojde. Komunikuju s vlnami a cítím velkou pokoru. Pak to jde postupně snáz a snáz. A už konečně cítím pod nohama dno a můžu si pomoci zapřením o zem..

Jsem vyřízená, ale tak nějak spokojená. Palačinka se dodělala před chvílí (jsou tu opravdu neuvěitelně pomalí). Zkouším si ji vychutnat a neshltnout. Jde to obtížně, ale jde to. Při vědomém a v rámci možností pomalém jídle si ve vlnách všimnu jinéh člunu, který je tak na polovině cety, co ten "můj". "No to snad.." Jakto, že jsem si ho nevšimla před tím, když je navíc ještě mnohem barevnější?

Takže, co mi z toho plyne?

Racionální mysl generuje jedno moudro za druhým:

  1. Když si dopřeju klid, tak uvidím víc možností.
  2. Jsi střelec a ráda dosahuješ neuvěřitelných cílů.
  3. Lepší holub na střeše než vrabec hrsti :-).
  4. Chtěla jsi právě tenhle člun, protože byl blíž vlnám a protože sis potřebovala zas trochu překonat sama sebe.
  5. Jsi prostě bláznivá umanutá holka.
  6. Z té strany, kde jsi šla do vody, byl ten druhý člun zakrytý lodí. Někdy je potřeba mít ětší odstup.
  7. Super, žes jednala spontánně a žes toho nakonec dosáhla.
  8. Kdybys neměla tu zkušenost, tak bys plavala k tomu vzdálenějšímu člunu i kdybys ten druhý věděla, protože ze břehu se to nezdálo tak daleko a ty přece chceš jít "dál".

Tak aby si v tom člověk něco vybral... Já jsem každopádně ráda, že jsem si tuhle cestu prošla a že mi dala tolik podnětů k zamyšlení. Nepotřebuju ji teď nutně uzavírat nějakou chytrou pointou. Líbí se mi představa, že to ve mě bude pracovat dál.

Mirka

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Mgr. Mirka Papajiková Bankovní spojení:
1849057/3500

Facebook:
facebook.com/ROZVOJTANCEM
+420 607 282 559 mirka@rozvojtancem.cz