Zmrzačení

20.07.2017 19:24

Všichni se o něco snaží...
Ty taky a pak si najednou uvědomíš, že to není jen divadlo, na které se koukáš, ale že jsi toho všeho součástí a že jsi dokonce hlavní postavou, a tak zkoušíš hrát svoji roli nejlíp, jak to jde. Zkoušíš maskovat svoje vlastní mrzáctví, své vlastní zranění pod masku - společenskou roli, make-up, photoshop. Je v tom hodně bolesti a stojí to hodně sil.

A kdykoli se přiblíží někdo, kdo by se mohl dostat tak blízko, že by viděl pod tu masku, tak vnímáš strach. Je to nebezpečí a ty musíš být ve střehu. Byt kdykoli připraven(a) vychrlit předepsanou frázi: Ne - to nejsem já, to, co vidíš - To je to, co jsi způsobil(a)!" nebo "Ne, to nejsem já. To je jen tvůj vlastní obraz - odraz tvého vlastního mrzáctví."

Bojíme se, že by to divadlo, kde hrajeme hlavní roli, skončilo, a nevíme, co by bylo potom. Šli bychom pak domů? Víme vůbec, kde to je? A máme vůbec, kam jít?

***
Podívej se na to, co si teď o mě myslíš. Máš pocit, že mě znáš, že do mě vidíš? To proto, že jsme přátelé na facebooku? Proto, žes mě někde slyšel(a) se smát nebo plakat? Nebo jsi snad se mnou byl(a) od mého narození? Šel/ Šla jsi se mnou do první třídy? Trávil(a) jsi se mnou čas v nemocnicích? Byl(a) jsi u toho, když jsem měla svůj první hasičskej závod, první zkoušku na vejšce, první veřejný taneční vystoupení v divadle, první rande, první milování, první pohovor v práci? Když jsem dostala první pusu, první jedničku, první pětku, první pohlazení od svojí mámy, první pochvalu od táty, první kopačky? Vnímal(a) jsi moje myšlenky, emoce, napětí, strach, lásku, odevzdání, touhu, odhodlání...?

Jestli ne, tak na základě, čeho mě soudíš?
Mluvíš jen o tom malým odlesku, který zachytíš ve svých brýlých, kterými se na mě díváš. A ano, jistě, že máš pravdu. Jen buď stále s vědomím, že není celá.

Jsme na tom stejně. Neznám tě. Neudělala jsem ani krok v tvých botách, neprožila ani jednu tvou zkušenost, neuronila ani jednu tvou slzu, nepocítila ani jednu tvou bolest. Nevím, čím vším jsi prošel/prošla než se naše cesty setkaly. Soudím-li tě, zkouším zůstat při vědomí, že se nějaká moje část nechce potkávat s tím, co v tobě vidí. A někdy, když mám sílu nebo když mi na tobě záleží, tak zkouším hledat příčinu - ne v tobě, ale v sobě, protože nikde jinde není.

Cítím soucit s tvým zraněním a není pro mě důležité porovnávat, jestli je větší nebo menší než to moje. Nijak to nemůže ovlivnit to, že tě můžu milovat a ctít stejně jako mi můžeš být úplně jedno.

***
Vidím svoje vlastní mrzáctví. Každý jej může vidět. Na rozdíl od většiny je pro mě dost těžké jej schovat. Moje jizvy jsou skoro po celém těle včetně obličeje. Každá z nich je zprávou o bolesti, o démonech, o slabostech a životních chybách (nejen v tomhle mém životě). Přiznávám si to a zkouším to přijímat každý den - když se vidím v zrcadle, když se jizev dotknu v tanci, když si je před spaním mažu olejem a modlím se, aby se zahojily a já mohla nechat ty běsy v minulosti.

***
Jestli je tohle ta slabost, kterou mám přiznat, tak přiznávám. Chci a potřebuju se cítit přijímaná a žádoucí jako každá žena. Když jsem šťastná a zářící, tak to hodně silně cítím. Život jde ale ve vlnách a já se taky občas ocitnu na dně a potřebuju z něčeho vykřesat sražené seběvědomí a sebeúctu. Když jsem na dně, tak často začínám i menstrouvat (zajímavě se mi to propojuje s komplet očistou těla), takže mám k těm svým jizvám ještě zanícenou pleť, nafouklé břicho a obličej zkřivený bolestí. Když se pak dívám na tuhle zrůdičku, tak neni snadný hledat tu krásu a sílu v sobě.

Netvrdím, že fotka na facebooku je nejlepší řešení. Vím, že je to potvrzení a usvědčení z mojí vlastní slabosti. Ale je to současně jeden ze způsobů, jak se vypořádávám s vnitřními procesy, které se ve mě spouští.. Objevila jsem, že mi ze dna pomáhá se vypsat, vyfotit, vytančit...umění je moje forma terapie.

Taková jsem a dělá mi dobře, že jsem přitom vidět. A když se do sebe podíváš upřímě, tak uvidíš, že tobě by to dobře dělalo taky.
Všichni potřebujeme pozornost - nikdo jsme jí od rodičů nedostali dost - až příliš často byly důležitější nějaké starosti, práce, jiní lidé... Ve výsledku jsme na tom všichni stejně, proto myslím, že si můžeme rozumět, i když se neznáme.

Máme možnost být v souladu, laskavosti a vzájemné úctě. Stejně jako máme možnost se soudit, srovnávat a argumentovat o tom, čí pravda je pravdivější.

Já se té druhé možnosti vzdávám.
Třeba ve tvůj prospěch, budeš-li chtít.

Komentáře

Díky

Jakub 28.07.2017
Díky Mirko za tyto články a odvahu s jakou jsi schopná se otevřít veřejně. Inspiruješ tím sebe i ostatní lidi se nestydět i za to slabé, temné, raněné.. ukázat temné části na světlo. Jen tam se může časem uzdravit. Každý podobné aspekty máme. Nestyďme se za to a užívejme si to. Díky, že tomu jdeš příkladem. Milovat radost, odvahu a další silné aspekty je snadné. Milovat to bolavé, slabé, nevzhledné.. to už musíme umět opravdu dobře milovat :) Díky tomu se to možná i učíme. Pokračuj dál, jsi skvělá a nádherná.

Laska

MRKAJDA 20.07.2017
Mila Mirko tva slova mne primela napsat ti jak moc mi pomohla tva duse k navratu do lasky plneho zivota. Pred sesty lety jsme se poprve setkaly a ja si pamatuji jak jsi mne zaujala svoji zivosti. Dnes uz vim, ze ma duse se objala s tvou a pochopila kolik krasy a lasky v nas je. Ano zmrzacena jsem byla. Dostala jsem sanci najit v sobe krasu a vazit si sama sebe.
A tva krasna duse mi pomohla a pomaha. DEKUJI

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Mgr. Mirka Papajiková Bankovní spojení:
1849057/3500

Facebook:
facebook.com/ROZVOJTANCEM
+420 607 282 559 mirka@rozvojtancem.cz